Reklama
 
Blog | Lenka Pažická

Bangui – Yaoundé – N´Djaména. Aneb ze života „uprchlíka“. (část 1.)

Už je to měsíc, co náš tým dobrovolníků z projektu Eurosha musel opustit Středoafrickou republiku z důvodu eskalující se bezpečnostní situace. To, o čem česká média prakticky vůbec neinformovala, změnilo naše životy a donutilo nás přehodnotit naše účinkování v celém projektu. Zatímco naši kolegové, kteří zůstali v Bangui, v hlavním městě Středoafrické republiky, prožívali celou situaci v terénu, my (pět dobrovolníků z různých evropských zemí) jsme v pátek 28. prosince konečně nasedli na letadlo a odletěli do bezpečí – do Kamerunu. O tom, že někteří z nás nakonec skončíme v Čadu, jsme v té chvíli neměli ještě ani tušení.

Sbohem, Středoafrická republiko!

Dva a půl měsíce ve Středoafrické republice utekly jako voda. Většina běžných smrtelníků nemá o existenci této země v srdci Afriky ani tušení. Ale já ji mám pořád před očima. Proč by se ale někomu stýskalo po vzduchu prosyceném kouřem z pálících se odpadků v ulicích, po chudobě bijící do očí na každém kroku, po rozbitých silnicích, po každodenních výpadcích proudu? Těžko říct. Ten pocit se dá jen těžko popsat a ještě hůře vysvětlit. Možná to má ale co dělat s tím, že v Evropě máme stále tendenci vnímat a pamatovat si Afriku zejména v tom špatném světle. Z velké části za toto africké klišé vděčíme západním médiím, která o tomto kontinentu informují převážně jen v souvislosti s hladomory, občanskými válkami či epidemiemi tropických nemocí. Kdy naposledy jste v médiích četli o Africe něco pozitivního? Kdy naposledy jste v médiích vůbec četli o Africe…? Náš odlet z Bangui byl naplánován na pátek 28. prosince. Celá naše cesta proběhla bez nejmenších problémů. Na letišti nepanoval chaos, nikde nebyla cítit přehnaná nervozita ani napětí. V tu chvíli se v nás mísila řada protichůdných emocí. Na jednu stranu byla po vzlétnutí letadla na našich tvářích vidět znatelná úleva – dva týdny nejistoty a strachu jsou konečně za námi -, ale na stranu druhou se v nás probudil velký smutek z toho, že musíme tak narychlo opustit místo, které bylo po více než dva měsíce naším domovem. Skrze malé okénko letadla jsme pozorovali východ slunce nad nekonečnou zelení obklopující Bangui, město, které ve srovnání s jinými africkými metropolemi připomíná spíše větší vesnici, a pomalu ale jistě jsme si začali uvědomovat tu smutnou pravdu. Že do Bangui už se nevrátíme.

Kamerun

Reklama

Necelá hodina a půl letu nás přenesla z období pozdního středověku do 21. století. Alespoň my jsme si tak po příletu do kamerunské Doualy připadali. Jako bychom vstoupili do nějaké podivné časové smyčky a najednou se octli v naprosto jiném světě. Ve světě čtyřproudových asfaltových silnic (po kterých jezdí spousta aut), ve světě budov, které mají více jak tři podlaží, ve světě čilého obchodního ruchu v ulicích. Z letiště v Douale se potřebujeme dostat na autobusové nádraží (ano, oni tady mají skutečné autobusy, takové ty velké!!!), odkud se poté přesouváme do hlavního města Kamerunu, do Yaoundé. Projíždíme taxíkem Doualou a to, co zažíváme, není kulturní šok, to je přímo kulturní facka. Další lekce pro ty, kteří mají tendence Afriku generalizovat. Sedím na sedadle v klimatizovaném autobuse směr Yaoundé a prohlížím si tu kamerunskou „civilizaci“. Všechno to, co znám z Evropy a to, co jsem v Bangui neměla. Moderní auta, obchody plné zboží, reklamy na mobilní operátory, ženy ve značkovém oblečení, synonyma luxusu a bohatství. Pocit uspokojení se však nedostavuje. Tohle všechno přece nepotřebujeme. Potřebujeme být mezi lidmi, které máme rádi, dělat práci, která nás baví, mít cíl, za kterým můžeme jít. A o to všechno jsem teď přišla. Bez špetky patosu si během té čtyřhodinové jízdy přes kamerunské hory a doly uvědomuju, kolik je v tom dalajlámovském klišé nakonec pravdy. V Kamerunu se mi i proto už od začátku příliš nelíbí a jsem jako lev v kleci, který chodí tam a zpátky a hledá, kudy by odsud utekl. Yaoundé nás překvapí svým příjemným klimatem a relativně moderní infrastrukturou. Ale také hlukem, dopravními zácpami způsobenými miliony žlutých taxíků a motorek a poněkud odlišným přístupem místních obyvatel, než na jaký jsme byli zvyklí ve Středoafrické republice. Lidé tady nemají s přístupem k nám žádný problém, všichni na nás pokřikují, strkají do nás, někteří z nás dokonce schytají i nějakou tu facku od kolemjdoucích. Po pár dnech už toho máme dost a připadáme si opravdu jako nějací nechtění uprchlíci, vetřelci. Návštěva místního velkého trhu už je opravdu záležitostí jen pro otrlé a trpělivé jedince. Samozřejmě ani tady není možné generalizovat, i v Kamerunu potkáváme lidi, kteří jsou k nám milí a přátelští. Náš pobyt se nakonec protáhne na celé tři týdny. Během té doby sledujeme s napětím vývoj situace ve Středoafrické republice. Rebelové z aliance Séléka se dostali do nebezpečné vzdálenosti od hlavního města, což donutilo prezidenta a zástupce okolních zemí regionálního sdružení CEMAC rychle jednat. 11. ledna se uskutečnilo jednání v gabonském Libreville, jehož výsledkem bylo podepsání mírové smlouvy, jmenování nového premiéra z řad opozice a alespoň částečné uklidnění celé situace. O několik dní později se však dočítáme, že rebelové obsadili další dvě města na východě. Osud obyvatel země tudíž zůstává nadále nejistý. O důvod navíc, proč už se do Bangui nemůžeme vrátit. …

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama