Reklama
 
Blog | Lenka Pažická

Do nitra Středoafrické republiky

 


Po sedmi týdnech ve Středoafrické republice se nám konečně naskytla možnost poznat také jinou část této země než jen zaprášené a špinavé hlavní město. Je sobota a slunce už od šesti hodin ráno spaluje svými neúprosnými paprsky obyvatele Bangui. Tak časně by mě z postele za normálních okolností nikdo nedostal, ale dnešní motivace je více než dostatečná. Moci konečně opustit na jeden den náš každodenní stereotyp a vidět, jak vypadá svět tam za PK12, za hranicí Bangui. 

 

Fakt, že se nebude jednat o tradiční turistický výlet, pochopíme ještě před odjezdem. V očekávání autobusu (dobrá, nebo alespoň minibusu) vyhlížíme náš koráb pouště. Místo něj však vyluzujíce zvuky hodné něčeho, co by u nás technickou zkouškou rozhodně neprošlo, přijíždí zelená dodávka opatřená sedátky pohodlnými tak, že po hodině jízdy vaše pozadí naříká více než to ubohé vozidlo. No ovšem, jak prozaické! Místo toho, čemu u nás říkáme autobus, přijíždí nejoblíbenější hromadný dopravní prostředek v Africe. V Keni známý jako matatu, v Ugandě jako taxi, a zde – bus. Smířeni s tím, že raději toto než další víkendový den v rozpáleném Bangui, nasedáme do „busu“ a vyrážíme. Kam? Na sever!

No, nedělejme si příliš velké naděje, že by to snad mělo znamenat, že by pohyb směr sever měl přinést nějaké ochlazení. Náš cíl se nachází 70 km od Bangui. Jezero krokodýlů a vodopády Boali. Nejdříve se ale musíme dostat z města. Což není tak úplně jednoduché, vzhledem k řadě uzavírek a čilému ruchu na i kolem cest. A taky díky stavu místních vozovek, které jsou plné děr tak velkých, že by se v nich mohl schovat i slon. Naštěstí je náš řidič tak velkorysý, že nám poskytne to potěšení poznat „na vlastní pozadí“ téměř každou z nich.

Z oken pozorujeme rušný život na trhu, kterým právě projíždíme. Není to těžké, protože některým oknům chybí jakákoliv výplň. Ženy u stánků stlučených z pár prken prodávají všechno možné, od zeleniny a ovoce přes sušený maniok až po nevábně vonící kusy masa podezřelého původu. Nebo prostě jen sedí na zemi u cesty a snaží se kolemjdoucím prodat to, co se jim zrovna podařilo vypěstovat. Pár kusů cibule, několik scvrklých rajčat nebo svazek amarantu.

Reklama

Za několik okamžiků už ale přijíždíme k závoře střežené vojáky ozbrojenými kalašnikovy. PK12, konec Středoafrické republiky takové, jakou jsme ji doposud měli možnost poznat. Platíme nezbytný poplatek a nedočkavě vyhlížíme z oken, nechávaje Bangui za našimi zády. Kolem nás se najednou rozprostře zcela jiný svět. Svět plný nekonečné zeleně, divoké tropické savany. Afrika, taková, jakou jsem si ji před rokem zamilovala v Ugandě, taková, která vyrazí dech, pohltí a už nepustí.

Občas se mezi hustým porostem mihne tradiční venkovské obydlí z cihel pálených z místní načervenalé hlíny, kolem něj pobíhá několik dětí, dospělí obdělávají políčka manioku nebo jen tak posedávají. Na první pohled působí jejich život velmi chudě, ale ve srovnání s životem v Bangui člověk svůj postoj rychle přehodnotí. Při pohledu na veselé tváře dětí si vzpomenu na jejich vrstevníky žijící na ulicích v hlavním městě. Středoafrická republika je jednou z afrických zemí, ve které je stále silně zakořeněná víra v čarodějnictví. Mnoho dětí musí opustit své vesnice a rodiny, protože jsou nařčeny právě z čarodějnictví. Ty pak často zamíří právě do Bangui, kde skončí jako děti ulice.

Asi po hodině a půl cesty nás zrezivělá cedule informuje, že jsme dorazili k prvnímu cíli naší dnešní cesty, k jezeru krokodýlů, jak mu místní s oblibou přezdívají. U vstupu se k nám přidávají dva průvodci a – kuře! Na něco přeci musíme dva krokodýly žijící v jezeře, Jeana-Jaquese a Jeana-Luca, nalákat! Zdá se vám to nehumánní? Vraťte se tedy prosím znovu o několik řádků výše, k odstavci o dětech ulice. Zkušeným průvodcům se po několika minutách daří přilákat oba hrůzu nahánějící tvory, evidentně navyklé na pravidelné krmení. S většími či menšími rozpaky (dle povahy) přihlížíme tomu, jak se průvodce snaží pomocí kuřete přivázaného ke kusu provazu přinutit krokodýly k „akci“. Stačí jedno mocné sklapnutí tlamy Jeana-Jaquese a je po všem. Greenpeace by nás zřejmě hnali ocelovou tyčí, ale i toto je jeden ze způsobů, jakým někteří Afričané chápou pojem cestovní ruch.

Opouštíme jezero krokodýlů a míříme ještě o něco severněji, k vodopádům Boali. Po cestě potkáváme několik aut s nečekaným osazenstvem. Číňané. Jak jsme později informováni, jednu ze tří vodních elektráren pod vodopády vybudovali právě Číňané. Jejich přítomnost ve Středoafrické republice vzbuzuje v místních obyvatelích mnoho kontroverzních reakcí. Jejich forma rozvojové spolupráce je velmi odlišná od té, kterou zde provozují západní neziskové organizace a vládní rozvojové agentury. My vám postavíme nemocnici/elektrárnu/novou silnici, a vy nám zato umožníte přístup k vašim nerostným surovinám, v případě SAR k nalezištím zlata či diamantů. Nakolik pozitivní dopad má tato forma pomoci na místní populaci je značně spekulativní.

O tom, že se blížíme k cíli, není pochyb. Hřmění mas vody padající z výšky větší než vodopády na Niagaře je slyšitelné několik set metrů předem. A pak už se před námi rozprostře fantastický pohled na vodopády Boali obklopené tropickou vegetací a závojem divoké scenérie. Sestupujeme po kluzkých skalnatých stupních až k patě vodopádů, kde obdržíme okamžitou „sprchu“, ale ta je v tomto spalujícím horku více než vítaná. A navíc, u úpatí tohoto dech beroucího přírodního díla spatřujeme nad řekou se klenoucí duhu jako z letáků cestovních kanceláří. Dochází nám slova, kterými bychom vystihli naše současné dojmy (v tom hukotu by navíc stejně nebyla slyšet) a s pocitem, že tato země opravdu skrývá řadu pro Evropana neznámých krás, se pomalu ubíráme na cestu zpátky.

Jen neradi se loučíme s Boali, ale už je čas jet domů, protože cestování po tmě je na místních komunikacích mírně řečeno hazard. A v Africe přichází tma rychle. Na zpáteční cestě s nevěřícnou hrůzou a obdivem zároveň pozorujeme různé způsoby, jakým se zde dokáží lidé přepravovat. Pojem hromadná doprava získává zcela novou dimenzi. Zůstává jen otázkou v našich hlavách, zda se právě v tomto či onom případě nejedná o uprchlíky ze vzdálenějších koutů země, kteří z obav o svůj život opustili s celým svým majetkem své domovy a putují do Bangui vstříc nadějím na lepší budoucnost. Skrze zaprášené zadní okno našeho autobusu pozoruji poslední paprsky zapadajícího slunce právě ve chvíli, kdy překračujeme hranici hlavního města. Vítej zpět, Bangui, sbohem, skutečná Středoafrická republiko. 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama