Reklama
 
Blog | Lenka Pažická

Uprchlický tábor v srdci Afriky: Svět ve světě

Když jsem před dvěma měsíci opouštěla nepokoji zmítanou Středoafrickou republiku, nenapadlo mě, že budu mít ještě jednou šanci se této zemi na krátko přiblížit a že ještě jednou uslyším slovo „singila“ – děkuji -  ve středoafrickém jazyce sango. Nemusela jsem kvůli tomu ani opustit hranice Čadu, stačilo vycestovat na úplný jih země do malého městečka Maro, poblíž něho se nachází uprchlický tábor plný uprchlíků ze Středoafrické republiky. Protože právě tam měla proběhnout další část naší kartografické mise. 

Pod pojmem uprchlický tábor si každý z nás představí asi něco trochu jiného. Někomu slovo „tábor“ bude možná evokovat stanové městečko jako vzpomínku na kempování, někomu se před očima vynoří obrázek živořících obyvatel některého rozvojového regionu. Obraz beznaděje a utrpení lidí, kteří museli opustit svou zemi z důvodu války, přírodní katastrofy, nebo rovnou obojího. Před mou první návštěvou uprchlického tábora v Maru jsem se pokoušela oprostit všech takovýchto podobných představ a přijmout realitu takovou, jaká bude. Ve skutečnosti jsem vůbec nevěděla, co čekat. Ale z vyprávění mých zkušenějších kolegů, kteří už dříve mapovali několik táborů v okolí jiného čadského města, Goré, jsem věděla, že „zas tak zlé to asi nebude“.

Maro vol.2

Do Mara jsme dostali už podruhé. Naše první mise proběhla před třemi týdny, kdy jsme ale pouze analyzovali situaci pro budoucí mapování a seznamovali se s  aktéry z oblasti humanitárních organizací, kteří v Maru působí. Ty nejvíce zainteresované z nich jsme začali školit v kartografických technikách, které používáme, aby mohli později v mapování pokračovat sami. Na konci našeho pobytu jsme museli našim novým nadšeným kolegům kartografům slíbit, že se vrátíme. A k potěšení nás všech jsme tento týden svůj slib splnili.

Reklama

Druhá mise v Maru již měla přesně stanovený cíl – zmapovat uprchlický tábor a pokračovat ve školení místních zaměstnanců neziskových organizací. A protože to jsou právě oni, kdo zná tábor nejlépe, mohli jsme zabít dvě mouchy jednou ranou. K mapování tábora jsme si je přizvali jako místa znalé odborníky a využili mapování také jako praktické cvičení na téma jak používat v praxi gpsku nebo mapovací dotazníky. Nakonec se ukázalo, že bez jejich asistence by pro nás orientace v táboře byla prakticky nemožná. Protože ti, kdo si pod pojem uprchlický tábor představují malé stanové městečko s táborákem uprostřed, by byli velice rychle vyvedeni z omylu.

Místo míru a klidu

V Maro jsou vlastně uprchlické tábory tři. Původně zde byl jen jeden, tábor Moula, nacházející se asi pět kilometrů od města. Vznikl před deseti lety, v době, kdy začala občanská válka ve dvacet kilometrů vzdálené Středoafrické republice. Ale vzhledem k jeho nevhodné lokalizaci v oblasti, která je čím dál častěji postihovaná záplavami, se místní pobočka UNHCR rozhodla zbudovat kousek od Moula hned dva nové tábory, Belom I a Belom II, které budou více vyhovovat potřebám rostoucího počtu uprchlíků. Belom znamená v místním jazyce „Místo míru a klidu“. Mír a klid zde ke dnešnímu dni nachází už 30 000 uprchlíků.

Na první pohled připomínají Belom a Moula úplně obyčejnou africkou vesnici. Malé domky s kruhovým půdorysem z hliněných cihel, malá políčka, spousty zvědavých dětí, slepice, kozy, odpadky. Ale po několika minutách strávených v táboře mě kdesi vzadu v hlavě šimrá takový zvláštní pocit, že všechno není  úplnětak, jak má. A pak mi to dojde. Všechno to tady působí tak nějak uměle. Tohle není typická africká vesnice, která rosta přirozeným procesem. Chybí hlavní cesta, podél níž se odehrává čilý ruch a obchod. Chybí stromy, vzrostlé mangovníky, pod kterými se vesničané scházejí a debatují a ukrývají se pod žhoucím africkým sluncem. Chybí jakékoliv místo, na kterém bychom viděli někoho vykonávat nějaké zaměstnání, pokud nepočítáme hospodu a miniaturní tržiště, na kterém několik žen prodává pár kousků oblečení nebo zeleniny. Nejsou tady žádné dílny obuvníků, krejčích, tesařů nebo oblíbené kadeřnické salony. Vše bylo naplánováno a zbudováno uměle, takřka na zelené louce. Místo zelené louky si ale raději představte křovinatou buš, která byla vykácena pro potřeby budoucí výstavby.

Zdarma, zn. vše

Na mou otázku, čím se tedy tihle lidé živí a co dělají celé dny, přichází od pracovníka neziskové organizace Care, která se v kempu stará o zdroje vody, celkem skeptická odpověď. Nic. Nedělají nic. A pak mu přes obličej přeběhne výraz, ve kterém se mísí smutek a vztek a kývne směrem k místnímu baru, plném žen i mužů všeho věku. Otočí se na mě a jeho druhá odpověď je vlastně otázkou. Proč si myslím, že je v táboře taková spousta dětí? Většina se narodila až tady. Řada neziskových humanitárních organizací působící v táborech na jednu stranu zajišťuje jejím obyvatelům přísun základních životních potřeb, na stranu druhou přístup „dáme vám vše zadarmo“ zřejmě nepodporuje naplno snahy o získání soběstačnosti za strany uprchlíků. Děti mají zadarmo základní vzdělání v pro ně zbudovaných školách. Zdravotní péči poskytuje zdarma místní klinika. UNHCR přiděluje každé rodině kus půdy a materiál na výstavbu domku. Světový program pro výživu OSN rozděluje každý týden dávky potravin. A to je něco, o čem si většina ostatních Afričanů může nechat jen zdát. Uprchlický tábor se tak stává uzavřeným světem ve světě, ve kterém někteří obyvatelé žijí už přes deset let.

Přes to všechno si ani na okamžik netroufnu nikomu z obyvatel uprchlického tábora soudit. Během těch pár návštěv nedokážu skutečně proniknout do tohoto uzavřeného světa. Nakolik je pro ně život skutečně těžký, to vědí jen oni sami. Loučíme se s Belomem a vracíme se do Mara, kde následuje pokračování školení našich začínajících kartografů. Hned další den nás však z našeho snažení vytrhne nepříjemná zpráva. Jen 15 kilometrů od nás, v pohraničním městě Sido, zaútočili rebelové. Z bezpečnostních důvodů je nám proto nařízena evakuace, pro mne už během pár měsíců druhá. Ačkoliv v Maru žádné nebezpečí nehrozí, nemůžeme si dovolit cokoliv riskovat. Odjíždíme narychlo a nečekaně. Cestou míjíme konvoj UNHCR, který míří opačným směrem než my, do Sida, pro novou várku uprchlíků.

Pro nás už mise Maro zřejmě skončila, do konce našeho projektu v Čadu zbývá již jen necelý měsíc. A šance, že bychom se do té doby stihli ještě jednou vrátit a pokračovat v našich aktivitách, je malá. Pro 30 000 uprchlíků ale dále pokračuje, a zřejmě ještě dlouho pokračovat bude. A tak zatímco píšu tento článek, v bezpečí a pohodlí hotelu, stále mám ještě před očima Belom – Místo klidu a míru. 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama